Den čtvrtý. Silný vítr a zlomená tyčka od stanu.
Janča:
Hrůzostrašná noc. Bojím se. Prší. Volám Dáju, ale neslyším její odpověď. Stan se na mě položil. Nevím, co mám dělat, jestli utéct nebo zůstat ležet. Hlavou mi jedou obrázky z vichřice v ČR. Jsem přesvědčená, že mi nezbývá než se v duchu rozloučit se světem. Nikdy jsem tak silný vítr nezažila.
Déšť mírně ustává, rychle balíme věci a pryč. Při balení stále lehce prší. Hlavou mi běží, jestli tohle bude celou dobu, tak naši cestu v půlce zabalím. Při balení stanu se mi zlomí tyčka, “Dájo, musíme hledat nouzové chaty. Jsem bez stanu.” Vnitřně se přesvědčuji, že tenhle průšvih jsem nepřivolala svou touhou po ukončení. Dája nereaguje, působí dost naštvaně, má sama se sebou, co dělat. Myslím si, že informace o mém rozbitém stanu, který takhle už nepůjde postavit, k ní nedozněla. Všechno máme promočené, nasazujeme pláštěnky a vydáváme se k chatě Sälka. Celou cestu přemýšlím nad variantami řešení, ukončit cestu, pokračovat po nouzových chatách, ale co úseky bez nich. Dája navrhuje opravu, jenže je naprasklá i gumička uvnitř tyčky, napadlo mě slepit i gumičku.
Na chatě už je polojasno, fouká silný vítr. Jdu rozdělat věci, stan. Dája se na mě podívá, jestli jsem se nezbláznila. Ne, sedíme, snídáme, neprší. Po chvíli uzná, že to byl dobrý nápad. A první skvělá kadibouda. Jsem spokojená. Usušené věci, nasnídaná. Můžu dál. Padlo rozhodnutí pokračovat k STF chatě a opravit stan.
Jsem hodně nervózní, celou cestu k ní, přemýšlím, vymýšlím způsob opravy. Na chatě potkáváme dva Čechy, holku s foťákem a kluka a dvě Švýcarky. Češi se zapojí do opravy. Sekyrkou musíme srovnat zpláclou tyčku, abychom nasadily opravnou. Ještě, že jsem vzala lepící pásku na střechy. Kluk se jmenuje Lukáš, holka Martina, jsou z Ústí a taky míří do Hemavanu. Působí hodně sportovně, ti tam určitě dojdou. Z chaty odchází dřív, my ještě svačíme, snažím se usušit náhradní ponožkoboty, vůbec neschnou, to byl taky nápad jimi brodit vodu. Balíme se, jsem víc v klidu, že nouzově se ve stanu dá spát. Naše kroky směřují k chatě Singi, u ní si dáme obídek, čočkový dahl. Fuj, opět přesolený. Bolí mě lýtko, ibalginová mast je na této cestě má nejlepší kamarádka.
Po páté hodině se vydáváme opět dál, chceme dojít až k další chatě Kaitumjaure. Nedojdeme. Unavené usínáme přibližně 6,4 km před ní.
Dája:
Dnešek začíná dost dramaticky :) silným větrem a deštěm, který naštěstí není neustálý. Snažíme se na sebe s Jančou ze stanu do stanu volat, ale neslyšíme se. Základ je ale srozumitelný, rychle vstát a jít. Stan na mě padá, vítr mi vyvlíknul šňůrky z kolíků, hlavně z toho, co upíná trekovou holi. Přidržuju trekovku, šňůrku znovu a znovu připevňuju, snažím se hlavně ochránit suchý spacák. Uvnitř stanu jsem ještě dost klidná, rychle balím, usmívám se tomu, co jde zvládnout, když u toho nohou musíte podpírat stan. Při balení venku mám radost, že déšť ustává, ale hej mi zrovna není, protože zjišťuju, jaké má Janča problémy. Vítr ji stihl zlomit tyčku stanu. A navíc si mnohem víc uvědomuju, že mám promočený stan.
Chůze k první nejbližší chatě Sälka není moc radostná, i když se počasí začíná zlepšovat. U ní pak věci vybalujeme, snídáme a nakonec si stan do slunečních paprsků věším na místní šňůru na prádlo, i s kolíčky :) Za chvíli je suchý. Nevěřím náramnýmu štěstí. Ale hodně přemýšlím, jak se stany, hlavně s tím Jančiným dál. Jak si pomoct. Nakonec se z toho všeho vyloupl další krásný den. Na emergency chatce opravujeme Janči tyčku. Řízlou gumičku uvnitř tyčky lepíme super lesklou páskou, kterou má Janča s sebou místo gafy. Tyčku usilovně tluču různými nástroji, co v chatce nacházíme, špachtlí, sekerou, aby byla užší a dala se napasovat do tubusu z opravné sady (hodně dobrá vychytávka!, uff, ještě že to Janča u stanu měla). A je to.
Od včera se na cestě míjíme s Martinou a Lukášem a bylo moc milé, že byli i u téhle opravy. Jsou to velký sympaťáci. Září. Jsou z Ústí nad Labem. Míří taky do Hemavanu.
Obědváme pozdě odpoledne v trávě u chaty Singi. Když už svítí sluníčko, krásně hřeje. Ještě se snažíme ujít pár kilometrů navíc, abychom před sebou zítra neměly tolik, protože potřebujeme dojít k místu, odkud další den v sedm ráno jede první loď přes jezero.
Od prvního dne potkáváme houby, borůvky (a černý bobule borůvkám podobný), ode dneška potkáváme i soby. Jsou kouzelní, různě velcí, a mají mladé.
O čem neumím souvisle psát:
- … chůze jako taková… je … boží …
- Janči super hláška: “Tůhle takový intelektuální kecy a nakonec člověk řeší jen, kde se dobře nají, čeho a kde se vys…” Mírně jsem jí oponovala, ale má pravdu. A tím je to právě hezký, řešit jen jídlo, pohodlí, spánek, hledání míst. Zároveň už dumám, proč mě co rozhazuje, kazí náladu, třeba ten úsek do Sälky, ale pak si taky přiznávám, že jsem na sebe dost přísná, když chci mít za každé situace dobrou náladu.
5. srpna 2022
Více fotek na Instagramu tam_kde_lisky.
