Den šestý. Náš první přejezd lodí. Spěcháme, abychom stihly autobus.
Janča:
Konečně jsem se v noci hezky vyspala, stan balíme v dešti, takže rychlovka. Můj první přejezd lodí. Jsem nervózní, nevím, jak si nasadit vestu.
Během přejezdu jsem jako Alenka v říši divů, nervozitou a chladem se skoro nehýbu a nefotím. Voda kolem nás šplouchá. Už se těším na druhý břeh a snídani. Dájo! Kde máš tu vodu na snídani? Nevzala ji. Mám u sebe jen svoji půl litrovou láhev plnou vody a ta na snídani nestačí. Více vody u sebe nenosíme, protože voda je většinou všude. Všude, ale ne na tomto úseku! Pokračujeme v mírném dešti dál. Voda je od nás přibližně 4 km daleko, tzn. že musím vydržet. S tím se těžce smiřuji, protože snídaně je mé nejoblíbenější jídlo.
Vytoužené jídlo si dáme v závětří u vody, všechny mé starosti odplují s teplým kafíčkem. Opět stoupání, na vrcholu hodně fouká. Cítím tlak na sebe, abych šla rychleji, autobus musíme stihnout. Dojdu, potkáváme Lukáše s Martinou, už jsou po obědě. Vytahuji mobil a je 13.20, jsem na sebe pyšná. Ještě stihneme uvařit oběd. Navíc jsme na místě, kde poprvé chytáme signál. Volám domů. Jsem dojatá.
Cesta autobusem a lodí je příjemnou změnou. Mám pocit, že už máme velkou část cesty za sebou a spokojená, že teď mohu bez obav pokračovat dál.
Od Saltoluokta jsme plné sil a jdeme, pro jistotu, hledat nouzovou chatu, u které chceme postavit stany. Co kdyby opět v noci přišel silný vítr. Celkem jsme, pěšky, ušly 24 km. Jsem na sebe pyšná. Opět nastalo mobilové ticho.
Dája:
To bylo za odměnu, rozpálená lézt do spacáku. Asi díky tomu se mi ráno před šestou vstává v pohodě. Noc byla skvělá, klidná.
Loď vyplouvá v sedm. V oranžových záchranných vestách se v první čtveřici plavíme na druhý břeh a tak trochu chvátáme k dalšímu mezníku cesty - odjezdu autobusu ve 14h. Janči poprvé v podobné motorové loďce, bojí se a já ji zas obdivuju, v čem všem se tu musí překonávat. Před stoupáním jsem nenabrala vodu, takže nesnídáme hned, ale třeba za víc než 3km. Myslím, že je na mě Janča dost naštvaná :) ale jdu rychle, abych tomu utekla :) Nakonec to je dobrá příležitost, jak si dnešní úsek energeticky rozdělit. Snídáme za mostkem v závětří.
Terén až k zastávce busu je podobný jako včera, napřed náhorní planina, vodopád, lemující cestu, která prudce klesá. Au, moje kolena. Před odjezdem autobusu potkáváme známé tváře, vaříme oběd a většina lidí žhaví mobilní sítě, protože je to první místo se signálem. Během cesty řidič autobusu zavelí čtyřicet minut přestávku u restaurace. S nadšením a slávou si objednáváme kafe a kardamonové šneky. Navíc nás obchází obsluha a kafe dolévá. Sen. Až tady volám našim, kteří jsou zrovna v autě s bráchou, na cestě ze svatby, zrovna před Pískem, mým rodištěm. Nedělní rodinné spojení.
Dopravní prostředek střídá další dopravní prostředek, autobus nás dopraví k lodi, tentokrát větší. Míříme k chatě Saltoluokta, která je vyhlášená dobrou kuchyní a zásobenějším obchůdkem. My dvě se ale vydáváme vstříc dalším kilometrům. Docházíme k emergency chatě, večeříme uvnitř a díky tomu, že nás zima nežene do stanů, dlouho v poklidu sedíme a povídáme si. To mi chybělo.
Venku se zatím rozfoukal silný a studený vítr, až tak, že nemůžu usnout. Je mi podezřelé, co se děje, co je s mým spaním špatně? Stan hlasitě burcuje, prověšuje se víc a víc, je mi zima, přidávám vrstvy a až v půl druhé promlouvám na Janču, jak je na tom ona, a naštvaně velím, že to balím. Sbíráme všechno a jdeme spát do chatky.
Jsem tak ráda, že ta možnost vůbec byla. Na zemi dospáváme.
7. srpna 2022Více fotek na Instagramu tam_kde_lisky.
