Den šestnáctý. Celé dopoledne prší, ale blízko máme vyhlášenou kavárnu.

Janča:

Celou noc pršelo. Vítr sílil a burácel na naše okno. Dneska se mi špatně spalo, protože mi bylo teplo. Celou dobu mrznu a teď mi vadí horko? Co se to děje? Kotníky už mám stále oteklé. Ráno si s Dájou chystáme na snídani mléčnou rýži. Mňam.

Celé dopoledne odpočíváme, venku prší a prší. Oběd si dáváme ještě v chatě. Kolem dvanácté přichází paní majitelka a ptá se, jestli si přejeme zůstat další noc. Je velmi laskavá. Rozhodneme se, že nejpozději kolem druhé odejdeme a budeme pokračovat dál. Déšť mírně ustal. Oteklé nohy mi povolily, ještě máme před sebou osm dní. 

Na cestě nesmíme minout místní kavárnu, která je vyhlášená neobvyklým interiérem. Užíváme si skořicové šneky. Kolem třetí jsem trochu netrpělivá, měly bychom vyrazit. Chceme dojít až k chatě a doufáme, že tam přespíme. 

Cesta je bahnitá a mokrá, jsem od bahna až ke kolenům. Dája si se mnou povídá a jdeme společně, moc příjemné. Nakonec je u chaty velké množství lidí, rozděláváme stany a čekáme, až se uvolní místo u stolu uvnitř. Dája během večeře skoro nemluví a odmítá plánovat trasu, myslím si, že se loučí s horami a tohle je vždy pro ni náročný okamžik. Oproti ní zažívám pocity radosti, hrdosti a odpočítávám každý kilometr do cíle. Nikdy bych nevěřila, že zrovna já, trasu zvládnu.

Dája:

Postel je skvělý lidský vynález. Ta slast, když můžu rozepnout spacák, dát nohy do ještěrčí polohy a obejmout polštář. Dopoledne trávíme v pohodlí chaty s nohama nahoře. Po obědě se po vyjádření díků paní, která nás takhle velkoryse ubytovala, velmi pomalým krokem přesouváme do místního obchůdku s kavárnou, což je vyloženě kulturní zážitek, včetně hudební kulisy. Vrháme se na šneky se skořicí (bule). Kafe mi moc nechutná a nakonec ani nesedne, zato s nádobím, na kterém nám paní vše servíruje, si připadáme až nepatřičně. Nepřestáváme se bavit specialitkou přezdobeného místa, která tkví v prodeji plechových dóz a suvenýrů všeho druhu.

Zbytek dne chůze plyne příjemně, mile, v poklidu. Míjíme kempoviště u řeky, nedaleko vesnice Bäverholmen (3. civilizace ve 2 dnech je k neuvěření, i když ji ani nevidíme). Zde zůstává Anna, my docházíme další kilometry k chatce za řekou, ve které večeříme. Lehce sentimentální je vracet se po noci opět do stanu a na karimatku.

Janča šílí, že má natržený spacák, ale všechny, a doufám, že včetně jí, pobavilo, když se zjistilo, že jde jen o první peříčko, co z nového spacáku vylezlo.

Ještě ve stanu posílám e-pohlednice a řeka hlasitě zurčí. Mám to ráda, přijde mi to romantické.

S dopoledního psaní s Martinou z Malého žlutého stanu: zabalili to po Kvikkjokku a vydali se víc na jih, na jiný trek s chatami. Stanu už nevěří, zjistili, že dostal zabrat víc, než si po větrné noci mysleli.

17. srpna 2022

Více fotek na Instagramu tam_kde_lisky