Den desátý. Kvikkjokk, obchod, doplnění zásob, teplé kafe.

Janča:

Už od rána mě bolí paty a mám pocit, že neujdu ani metr. Nárty mám nateklé. Dája se nabídla, že na snídani najde vodu. Nenašla. Místo toho hledáme zdroj vody, kde bychom se mohly nasnídat. Loučíme se s Hankou a Evou a vyrážíme. Mrholí. Během snídaně opět potkáme holky, Eva se směje, že jí v noci větrem odletěly ponožky, našla je o kousek dál. Opět se oddělujeme, ale máme společný cíl - Kvikkjokk. Měl by tam být větší obchůdek a mohly bychom se dozásobit. Dáju nevidím, část trasy dohnala holky, potkáváme se až později k obědu. Obě pojmenováváme svá rozdílná tempa. Můj názor je, že v tomhle terénu bychom se tolik neměly oddělovat, Dája chce, abych přidala. Chci se snažit, ale nejde mi to. Dle mého soukromého názoru mi nohy kmitají, jak nejrychleji umí. Domluvily jsme se, naše cesta je naše společná cesta. Do Kvikkjokku docházím s vypětím všech sil. Měla to být cesta po rovině, jenže ta rovina znamená přeskakování kamenů. Mám oteklé nárty a každý krok mě bolí. Naštěstí teplo v chatě a kafe mě nakopne. Stačila mi hodina odpočinku v teple a jsem jako rybička. Co z toho plyne? Když mi dáte čas si odpočinout, vyrazím s novou energií. U kafe se s Hankou a Evou domluvíme, že společně vyrazíme na druhý břeh. Marťa s Lukášem zůstávají u chaty. Jejich plošina, na které v noci stanovali, nebyla příliš dobrým místem. Silný vítr jim rozbil stan. Před odjezdem balíme opět všechny věci, máme doplněné zásoby jídla, ale moje trekové hole jsou pryč! Někdo mi je odnesl. Zuřím. Dája mi podává cizí trekovky od stejné značky. Jdeme k převozu. Cesta na lodi je jako z pohádky, pán nám vypráví o krajině, částečně o historii, paráda. Doporučil nám místo, kde je nejlepší stanovat. Od této chvíle cestujeme s Hankou a Evou. Dobrou noc.

Dája:

Přes noc pršelo, ale ve stanu je sucho, tak pociťuju úlevu. Ráno se jdu neúspěšně projít pro vodu, a tak kvůli vodě snídáme o kus dál. Do Kvikkjokku se jde fajn, s dobrou náladou, minimálním převýšením, často s Hankou a Evou. Mám pocit, že bych chtěla a uměla i běžet, že i batoh je lehčí. Kvikkjokk je mezník. Přicházíme mezi hezké skandinávské domky, prašnou cestou, za hluku peřejí divoké řeky. V restauraci jsme vychytaly zrovna jejich pauzu, ale naši pozornost si bere signál a volání domů. Objednáváme si kávu a poprvé dokupujeme v mini obchůdku zásoby na etapu/sekci do Jäkkviku. Stačí mi dokoupit pouze jedno hlavní jídlo a jedna tyčka. Jo, je to tak, je před námi 3. etapa, málo “ochatovaná”, jen emergency sheltery. Všichni dost tápeme, jak si dny dobře rozfázovat, abysme nespali na zafoukaných horských planinách ve vyšších nadmořských výškách. Dneska v noci dostali za uši Marťa s Lukášem, mají dokonce poničený stan. Tohle posezení je zase za odměnu. Lebedíme si u kávy, dobíjíme elektroniku. A po mnoha dnech máme možnost vyhodit odpadky :) Po pár neúspěšných pokusech konečně mluvím po telefonu s pánem a objednávám nám, čtyřem českým holkám, převoz lodí. V půl sedmé nás přes jezero veze pan Björn Sarstad, ochotný, galantní. Nezapomenutelná jízda. Björn má zálibu v jazycích, tak už pár českých slov umí a na další se ptá. Popisuje okolí, snaží se poradit, vypráví. A na druhém břehu mu na molu vtipně v lehu zachraňuju batoh odfouknutý do vody. Sbíráme cloudberries. Zamilovala jsem si jejich chuť a vysnila si marmeládu v cíli. Mračinkovou marmeládu, protože jim říkám mračinky. Stanujeme zase v lesíku, bez větší únavy v klídku večeříme a jdeme se s Jančou umýt do potoka. Úleva. Na zápisky dnes už skoro nevidím.