Den devátý. Brzké ranní vstávání. Přejezd lodí a náš orientační cíl STF Pårte Fjällstuga.

Janča:

Ráno vstáváme v 6.30, abychom se nachystaly na odjezd lodi. Aktsee má skvěle vybavenou kuchyňku. Jsme všichni stejně naladěni balit stany až po snídani. 

Samozřejmě jsem špatně odhadla čas (má vnitřní strukturovanost zůstala doma). Začínám panikařit, všichni už jsou na cestě k lodi. Dája nade mnou trpělivě stojí a já nemám sbalený stan. 

Přicházíme poslední, kolem spousta lidí. Odjíždíme ve třetí “československé” skupině až přibližně za hodinu a půl. Čekání si krátíme historkami a slovními hrami. Během přejezdu od okrajů lodi cáká voda. Myslím si, že paní, která nás převážela, se chtěla trochu pobavit. Všichni jsou promočení. Já ne :) Vzala jsem si nepromokavé kalhoty a goráč bundu. Hehe. Teď mé obavy z deště byly výhodou. 

Čeká nás stoupání, Dáju od této chvíle už víceméně nevidím, jde s Lukym vepředu. S Marťou se občas potkáváme. Začínám panikařit, nejde mi zrychlit. Hledám vnitřní klid. Všichni zastavují až na nouzové chatě, přicházím jako poslední, ani jsem nevydechla a už mám rychle vytahovat ušus a chystat jídlo. Chci si převléct propocené triko, pak budu řešit jídlo. Oběd probíhá v příjemné atmosféře. Venku na šňůře se nám suší pláštěnky. 

Vycházíme společně. Marťa s Lukášem se oddělují na krásném místě s výhledem. My dvě pokračujeme dál, cesta dolů je po velkých kamenech. Jsem vyčerpaná z prudkého stoupání a teď ještě dávat pozor kam a jak našlapuji? V národním parku Sarek se už skoro ploužím. Chvilku si fňukám. Dája teď trpělivě čeká. Potkáváme dvě Češky z vlaku, od této chvíle Evu a Hanku. Náš orientační cíl STF Pårte Fjällstuga. Odpočítávám každý metr. Mám krizi. 

Rozděláváme stany nedaleko od sebe, ani jedna z našich dvojic nedošla přímo k chatě, zbývá nám přibližně 400 metrů. Považuji to dnes za svůj heroický výkon. Večer mám v mlze. Prší.

Den začíná zvesela na stejné straně stolu v kuchyňce kempu. Dovedla bych si povídat dlouho, ale chvátáme na brzký převoz další lodí. Na Janču pak čekám na louce pod chatou, protože se mi zalíbila a je z ní hezký výhled na Skierfe.

Naloďujeme se až jako třetí, československá, skupinka, místo v devět, asi o čtvrt na jedenáct. Kromě nás, Marti a Lukáše, Hanky a Evy, taky Bára a Ivan, Slováci, kteří žijí v Praze.

Před nástupem na loď Hanka s Evou hrou alá “Myslím si” hádají Jančino a moje zaměstnání, a pak hádáme pár Lukášových básnických šifer, které znamenají názvy knih. Vydal je i knižně.

Bosky přichází místní paní, oblečená v koženém, pod tím něco vlněného, vše světle hnědé, pletenou brašnu, nůž za pasem, šedé vlasy. Můžeme na ní oči nechat. A pak se ještě vrací na kánoi, vymění si s námi pár vět anglicky, s nadšením, že míříme do Hemavanu.

Převoz lodí je tentokrát dost mokrý, pláštěnky by se hodily všem. Někteří se po přejezdu musí dokonce převléknout.

Na druhém břehu jezera nás čeká les, profil dnešní trasy ve tvaru hroznýše z Malého prince a přibližně 20km do míst, kde je i STF chata Pårte, kam nemáme v plánu jít. Les ve spodních částech trasy, nahoře hornato s krásnými výhledy na obrovské jezero a malou síť jezírek a říček. NP Sarek. Stoupání i klesání je zase vcelku prudké, ale zabrat dají hlavně kameny. Dokonce jsem se přistihla, že víc myslím na to, co bychom dělaly, kdyby se někomu stal úraz, kam bych pohotovostně volala nebo v jaké části běžet pro pomoc atp.

Hanka má tracker, posílá přes něj manželovi sms, že jsou v pořádku.

Eva má s sebou super hyper dalekohled, pozoruje hlavně ptáky. Mluvila o bělokurech (ta kropenatá kuřátka, co před námi utíkala v prvních dnech), křivkách, chaluhách, taky orlech a káňatech, ktere tady může vidět v jiném opeření.

Obědváme na vršku uvnitř emergency shelteru Jåga a už se začínáme dělit.

Lukáš s Marťou zůstávají na vršku na krásné vyhlídce s lavičkou. Ten výhled stojí zato.

Janča je unavenější a unavenější, trávím pauzy trháním borůvek a užívám si to. Taky jdeme asi zatím nejdelší úsek durch, jindy si dáváme větší pauzy. Dnešní pauzy jsou o věčném oblékání, převlékání, včetně pláštěnek, a tak to asi i klame, že hodně zastavujeme, přitom si asi zas tak neodpočineme. Fuj, kamenitý sestup.

Stanujeme v lesíku, postavit stany a uvařit večeři stíháme před deštěm, jíme už každá ve stanu. Je tu hodně komárů, poprvé vytahuju moskytiéru.

Hlt slivovice. Janču obdivuju, zas byla na pokraji sil, překonala se. Chtěla jít pořád dál, ale domluvily jsme se, že příště budu ráznější a pauzu prostě zavelím. Svým způsobem jsem se o Janču bála. Spát jdeme brzy, prší.

Zase děkuju svým nožkám, mastmi je masíruju. Myslím, že se cítím zase dost zregenerovaná hlavně díky včerejší sauně.

Zabrat dostávají kolena. A měla jsem dnes po mnoha dnech pocit, že mám těžkou krosnu, ale pak mě napadlo, jestli to není tím, že už mám těžší věci spíš ve středu krosny a ne na spodu.