Den dvacátý čtvrtý. Loučíme se s horami a uvědomujeme si, že tohle všechno již skončí.
Janča:
Noc byla příjemná, jen mi je stále chladno od země. V 7 ráno nás probouzí slunce, které vyšlo mezi horami a ozářilo naše údolí. Ráno chceme vyjít v 9, ale Dája nahodila pomalý režim, který už znám, loučí se s horami. Na chatě Viterskalet Fjällstuga dokupujeme tortilly a tuňáka na dnešní oběd. Cesta vede po vrstevnici a je neskutečně příjemná. Každý z nás jdeme kousek od sebe a jsme ponořené do svých myšlenek. Na vrcholu jednoho z kopců si dáváme přestávku, zbývá nám pouze 5 km. Nemůžu tomu uvěřit. Zbývající kilometry zpomalím na své běžné tempo, už za nikým nespěchám, všechny musíme dojít na stejné místo. Jsem nervózní, abych posledních pár kilometrů neupadla, nevím, proč mě napadají tyhle černé myšlenky, zvládla jsem přece přes 400 km.
V příkopu najdeme dřevěný nápis Kungsleden, přijde mi to skvělé a chci, abychom se u něj všechny vyfotily. Až později jsme se dozvěděly, že to byl původní nápis z dřevěné brány, kterou včera a dnes bourali. Stánek s reklamními předměty je opuštěný. Budova, ve které mělo být informační centrum celé trasy, je opuštěná a vystěhovaná. Chce se mi smát, celá situace mi přijde bizardní. Zkoušíme najít druhé informační centrum a obchod, ve kterém bychom si nakoupily sváču. Těším se na pivo.
Sedíme na lavičce před obchodem, cpeme se, piju chlazené pivo a jsem spokojená. Jen nám s Dájou chybí cílová fotka. Rozhodneme se, že se vyfotíme u nápisu Hemavan. Ubytování je čisté, stylové. Dlouhá teplá sprcha mě uvolnila a naplnila totálním pocitem štěstí a radosti. Druhé informační centrum jsme sice nenašly, ale to nevadí.
Zajdeme si na večeři, dáme si dvě piva a večer poslední Švédskou saunu. Nechce se mi volat domů, chci si užít okamžik bez starostí každodennosti.
Dája:
Poslední kempovací noc, poslední ráno kolem stanu. Noc byla studená, stan se prověsil natolik, že místa pro mě v něm nezbývalo a spacák mi navlhl. Výhodou slunečného rána je… že se vše během snídaně vyřeší. Pohoda. Jsem sentimentálnější s každým vytáhnutým kolíkem :) Zavaluje mě pocit, že dnes potřebuju být víc sama, u potoka, kde hlasitě zpívám, u hygieny, s prvními kilometry. Potřebuju své ticho, svůj zpěv, své rychlé tempo, nechat doznít emoce a myšlenky. Tohle údolí má neskutečné kouzlo. Vysoké hory kolem, dole klikatící se řeka, magické světlo, zeleň a žluť kopců. Dobře na těle, dobře v tempu skákajíc přes kameny potoků stékajících z hor, holky daleko za mnou.
Míjíme poslední STF chatu Viterskals. Vcelku nadbytečně si kupujeme dnešní svačinu a dostáváme napít horké brusinkové limonády, a už zase skáču sama vpředu, údolím, traversem. “Hemavan, just behind the corner”, který ne a ne se vyjevit, vždycky se za horizontem ukázalo další mírné stoupání a další klikatá pasáž. Svačíme na vršku s výhledy na norské hory. Už nepotřebuju jít sama. Míjíme stanici sjezdovky, zahlédneme v dáli první silnici, nejprv elektrické vedení a pak první pohled na Hemavan, včetně runway. Klesáme, stále klesáme, očekáváme cíl, nějakou značku, míjíme začátek Drottningleden (Královniny cesty), nápis Kungsleden nad pangejtem a hotovo :)
Bránu z fotek, kterou jsme tak očekávaly, včera zbourali a nová bude až koncem září. Nevěříme, neumíme se tomu přestat smát, fotíme se u bagru, kontejneru a povalené brány v podobě nerozpoznatelného dřeva s velkými hřebíky. Vážíme si krosny, Eva se měří svým metrem a vyměňujeme si pár pobavených vět s pracovníkem Naturum, které je zavřené, protože se předělává. Kde jsou tleskající davy, ovace a fanfáry? Pár domů kolem silnice, benzínka, podivný nákupák. Supermarket bereme zas rychlým útokem, každá za svou švédskou oblíbenou pochutinou. Pucko, šneci, pivo, káva, rybičky v hořčičné omáčce, tortily :) Restaurace jsou tu buď zavřené nebo mají krátkou otevírací dobu, takže ne vhodnou pro naši slavnou večeři.
Ale stav zlepšuje naše ubytování Fjällcenter, kde nás čeká rezervovaný pokoj, zítřejší snídaně, krásná restaurace s dlouhou otvíračkou a! Sauna! Takové podivné zklamání cítím s tím, že tohle místo už není spjatý s Kungsleden. Ani duchem, ani “suvenýrem”. Hemavan je spíš lyžařské středisko. Pídíme se po STF atmosféře, po vytoužené výšivce, jako bychom přece jen ještě potřebovaly něčím naší cestu stvrdit.
Restaurace je komická tím, že je skoro prázdná, přesto nám slečna říká, že to teď nejde a rezervuje nám stůl až za hodinu a půl s tím, že do té doby můžeme čekat v jejich venkovním baru. Obsloužila nás také ona, objednat i platit šlo pouze přes QR kód. Luxusní večeři si vychutnáváme s každým soustem, u piva. Sladkou tečku do sebe soukáme na pokoji - čokoládu Orion a slané arašídy a míříme v labužnickém módu do sauny. Postel, vrzající palandy, ale je to postel, pohodlí, teplo.
25. srpna 2022
Více fotek na Instagramu tam_kde_lisky
