Den dvacátý první. Vycházíme později, protože celé ráno prší. Všechny jdeme v tempu, protože prší i větší část naší dnešní trasy.
Janča:
V noci jsem zimou nemohla spát, mám ultralehkou karimatku a je mi chladno od země. Přemístila jsem se do chaty, kde jsem usnula na lavici.
Ráno jsme se všechny sešly v chatě, čekaly jsme až ustane silný déšť a vyšly až o půl 11. Všichni jdou neuvěřitelně rychle, nedivím se, je chladno, fouká silný vítr a prší. Dája jde část trasy se mnou. V určitý okamžik mi opět podjela noha, zůstala jsem zkroucená pod krosnou a nemohla jsem se na tom bahně zvednout. Dája mě přešla bez povšimnutí, až po chvíli se ke mně vrátila a smála se. Myslela si, že na zemi leží jen má krosna, beze mě.
Tenhle úsek mě optimismem nenaplňuje, na bahně mi to podkluzuje, pauzy na svačinky neděláme, protože prší, a míjí nás procesí starších osob, které vypadají v horách jako doma. Pohledem na ně mi opět klesá mé nabyté sebevědomí. Na sklonku dne přestává pršet, začíná svítit slunce a kolem nás se z mlhy vynoří nádherné hory. Už jsem ale unavená, máme za sebou 15 km bez přestávky.
U jezera hodím batoh na zem a vyhlašuji přestávku. Nekompromisně. Rozhodujeme se, zda zůstat zde nebo pokračovat dál. Podle průvodce je tohle poslední možnost kempovat, před námi jsou už jen břízky. Díky pauze jsem opět nabyla ztracenou sílu a dalších 5 km ucházím zcela v klidu a dobré náladě. Jediné, co mě zneklidňuje je, že nemáme s Dájou hotovost na zaplacení kempovacího místa u chaty. Podle průvodce se dá platit jen hotovostí. Budeme to řešit až na místě.
Jsme všechny mokré a promrzlé. Před chatou si najednou vzpomenu, že mám tajné zásoby hotovosti na nepromokavém místě v batohu. Jsme zachráněné. Chata je skvělá, opravená, čistá, prostorná kuchyň a skvělá sušárna. Jsem ráda, že jsme tady. Dole u jezera je sauna s velkými okny s výhledem na jezero. Burácí silný vítr, bojím se o stan, ale teplo sauny rozptyluje všechny mé obavy. Chladíme se v jezeře. Teď mám pocit, že chci zastavit čas. Spát jdu vyčerpaná, ale spokojená.
Zítra nám zbývá 30 km do cíle. Kde se ty kilometry ztratily? Jsem neuvěřitelně šťastná. Pro svůj pocit radosti se dívám do mapy. Kdo řekl, že 30, čeká nás 45 km. Nevadí. Dobrou noc.Dája:
Probouzí mě deštík. Snídáme v shelteru, kocháme se okolím. Žasnu, jak rychle stan ve větru schne, když ho “pouštím jako draka”. Několikrát leje, mokro a bahno nekomentuju. V nepromokavých ponožkách už asi nechci jít, mají své dobré dny za sebou. Je mi zima většinu dne. Není to dnes “ono”, ale míst a výhledů k pokukání potkáváme dost, přechází mě zrak. Krásná je kombinace hor, mraků, mlhy, světla po dešti. Dokonce se vyloupla i duha (je nám přána namísto polární záře).
Obědváme pod stříškou na terase chaty Serve. A ačkoli se opět snažíme oddalovat příchod do Hemavanu, nejde ujít méně km, když nechceme spát na vrchu, kde je nám navíc výraznější zima. Fouká.
Janča spadla a můj mozek nejprv situaci vyhodnotil tak, že na cestě leží jen její krosna. Až pak jsem se vylekala, zařvala a přiskočila na pomoc. Taky analyzujeme, že padá nejčastěji na levou nohu :)
Blížíme se k chatě Tärnasjöstugan s pochybnostmi, jestli máme dost hotovosti, a doufáním v saunu. Naše sny se vyplnily, je to boží. Saunu mají hned u jezera. Uvnitř jsme samy. Zíráme z ní na všechny možné barvy oblohy, skáčeme do jezera, které působí spíš jako rozbouřené moře. Západ slunka za hustými mraky vypadá jako požár lesa.
22. srpna 2022
Více fotek na Instagramu tam_kde_lisky
