Den dvacátý třetí. Od Syter Fjällstuga směřujeme k Viterskalet Fjällstuga.

Janča:

Noc byla mrazivá, cítila jsem, jak chlad pulzujeme v zemi pode mnou. Nevěděla jsem, jak se mám zahřát. Chtěla bych zítra dojít rovnou do Hemavanu. Probouzím se rozbolavělá a zabalená do všech vrstev oblečení, které jsem měla po ruce.

Ráno je boží! Slunce nás hřeje, pomalu chystáme snídani, cvičíme jógu. Vycházíme o půl 12. Na kopci se všechny fotíme na samospoušť, pak už jsme zhodnotily, že bychom měly ujít alespoň něco.

Oběd si chystáme u mostu směrem k nouzové chatě. Máme blízko k vodě a nádherný výhled. Během našeho oběda nad námi krouží vrtulník, zdá se, že hledá místo, jak někoho nabrat. Eva s Hankou jej pozorují dalekohledem. Cesta před námi vede údolím mezi dvěma horami, už se nemůžu dočkat až dnes zakempujeme a doufám, že si konečně stihnu dopsat deník.

Od kempovacího místa nám zbývá do Hemavanu přibližně 13 km. Cítím v sobě velkou energii a radost, že jsem tuhle cestu zvládla.

Dája:

Noc je zase třeskutě studená, ale víc mě trápí plný močák. Ve čtyři se s přemáháním vypotácím ze stanu a odměnou mi je nejen úlevný pocit, ale i vycházející slunko nad mračnou poklicí pod námi.

Ráno je zas o další stupeň pomalejší. Mě opět nejvíc vtahují chvíle u řeky, hukot (zas milý k usínání) a peřejky, zírání do průzračné vody, jihnutí v teple slunečních paprsků. Krátí se zážitky tady, krátí se i zásoby jídla. Sluníčko se na nás směje od samýho rána, tak s povděkem všechny odpovídáme jógovou seancí. Protažená, cítím se po těle moc dobře. Ještě se rychle vracím k vodě, pozdravit ten čistý pocit :)

Stoupáme, jsme uchvácené, že se zase přibližujeme k už zmiňovanému pohoří. Najednou jsme tak blízko. Všude je jasno. Po pár kilometrech obědváme u meandrující říčky v hladké trávě, leháro, kocháme se, nemůžeme se nabažit. Pozorujeme helikoptéru a vlastně si neumíme představit, co se asi děje, že se stále dokola vrací na jedno místo. Pak nás cesta vede do nového údolí, kterým se táhne řeka. Sluníčko, nové odstíny zelené, kopce, skály, sněhové plochy, stékající voda, vodopády.

Dokázaly jsme to, opravdu, neušly jsme víc, než jsme si rozvrhly :) Ušly jsme jen asi 12 km, ať si ještě zítra máme co užít, a ať nejsme moc blízko chaty Viterskals. V dálce jsme zahlídly místo se čtyřmi stany, tak zůstáváme v ústraní. Stavět stany brzy ještě za sluníčka, psát si poznámky na sluníčku, to bylo moje přání už několik dní. Děkuju za to, takový klid. Klid se propsal i do naší chůze. Je to tak jiný pocit, když víme, že máme čas, když jsme blízko závěru, naopak ho zbržďujeme, a hlavně díky počasí můžeme natahovat pauzy, blbnout před objektivy a tak…

Racci a chaluhy, orli, káňata a sobi zase ve velké blízkosti.

Stesk, že tohle všechno už skoro končí, mě zatím ruší, vědomě si říkám, že teď jsem ještě tady. I když problikávají vzpomínky na části celé cesty i těšení se na závěr, dosednutí, spočinutí, uvědomění a návrat.

Písničková poznámka - broukám si Šumavský otčenáš, zpívám “teče voda teče”, “pusť to po vodě, po vodě”, “Matko Země, tvá síla je ve mně” ale nejvíc variuju “povej vetrik, povej, po tej laske mojej”, kterou mám jako přivolávací, přací.

K večeři ze zbytků tvořím to nejhnusnější jídlo za celé Kungsleden, ale s horkou čokoládou a hrstí arašídů na to rychle zapomínám.

Eva nám čte svou dobrodružnou Baladu o poutnících a já dojatě smekám. Baví nás svými verši i napínavým přednesem. Talent! Něco málo si poznamenala dřív, ale většina vznikla od dnešního oběda.

Je záhadně zajímavé, že i když jsme zpomalily a chodíme o polovinu míň kilometrů, potkáváme stále ty stejné lidi. Humans of Kungsleden, to je kapitola sama o sobě.

24. srpna 2022