Den dvanáctý. Obě si přejeme rychle zapomenout na dnešní noc. Ani jedna jsme se dobře nevyspaly.
Janča:
V noci mi byla velká zima, karimatka mi sjížděla mimo tělo. Celý stan byl z kopce. Vůbec jsem nemohla spát, pořád jsem se budila a chtěla jsem domů do teplé postele. Ráno se s Dájou zdravíme až po dlouhé chvíli. Je znát, že jsme obě prožily nepříjemnou noc. Běžím si rychle oprat oblečení. Dneska se zdá, že by mi prádlo mohlo na batohu uschnout.
Odcházíme těsně před jedenáctou. Putujeme společně s Evou a Hankou. Je to parádní, tak přirozené, že jsme se spojily. Po pár kilometrech nacházíme jezírko a začíná koupačka, umývání vlasů a lenošení. Dnes jsem si nevzala nepromokavé oblečení. Naivně jsem si myslela, že když je jasno, tak bude i sucho.
Překonáváme řeku a začíná bahnité peklo. Oběd vaříme na kameni vedle mraveniště. Dneska se mi jídlo hodně nepovedlo, červená čočka a kokosové mléko. Je mi líto, že jsem si nevzala vlastní mističku, abych si mohla jídlo namíchat předem, takhle musím čekat na zbytek vody, kterou vaříme společně, a nedaří se mi odhadnout správné množství. Všimla jsem si, že mám roztržené obě boty. Dáju napadá, že je zalepíme opravnou sadou na karimatku. Musím si ji taky pořídit! Samozřejmě, že jsem ji hned v bahnitém terénu ztratila.
Přede mnou je velký, slovy velký kopec. Jsem opět poslední, holky se už kochají výhledem. Z bříz a bahna se terén změnil na písek a kamení. Slunce nám svítí do tváře, nádhera. Jdeme na kempovací místo, které doporučuje knižní průvodce, je přímo na planině a je zcela nevhodné pro rozdělání stanů. Naštěstí nacházíme mnohem lepší místo blízko vody, částečně kryté kameny. Bojím se, že v noci bude opět silný vítr.
Souhrn dnešního dne, šlo se mi dobře, ale mám oteklé kotníky a začínají hodně bolet.
Dája:
V noci klepu hroznou kosu, je to útrpný. Prohlašuju, že se domluvíme, že se tahle noc nestala. A to jsem naštěstí nevěděla, že mi vnější stan lehl na vnitřní. Ráno spolu s Jančou nějakou dobu ani nemluvíme, jak to rozdýcháváme. Zdálo se jí o spaní v posteli a peřinách. Já slyšela, jak kňučí a myslela jsem si, že zimou. Já si vlastně tu postel s peřinou ani neumím představit. Během snídaně nám prosychají stany. Po pár kilometrech zastavujeme u jezera. Je zas krásně, slunečně. Já a Eva si myjeme vlasy a plaveme. Skvělé. Žasnu, kolik pro mou pohodu udělá ledová koupačka, osvěžení. Sen.
Přibývá vřesu. Krása.
Hlavou mi běhají názvy psychiatrických léků (práce!) a víc a víc si zpívám.
Uvědomujeme si, jak naši náladu hodně ovlivňuje počasí. Dneska je velké teplo, obědváme bosy, vyhříváme se na velkém kameni. Přibývá i mokrých míst, které suchou nohou s Jančou nemáme šanci překonat. Většina dne je bez výhledů, v břízkách, zelených džunglích, zato s mrakem mračinek (cloudberries), později s překrásným výhledem na jezera a úsek, který jsme šly včera pod horou a podél ní k jezírkům, včetně přechodu přes řeku Pite. Až jakmile nastoupáme výškové metry, rozprostírá se před námi zas úplně jiný svět. Jakoby kamenné moře, sice se spoustou, zprvu neviděných jezírek a říček, ale s atmosférou dávno zaniklého města nebo starobylého hřbitova, včetně mrtvolného ticha. Kolem dokola jen jeden zelenající se kopec.
Za celý den dnes přecházíme velký počet mostků na krásných místech a Janča už je na nich jistější, úplně profík. Na těch větších si připadám jako na trampolíně.
Pro stany dnes nalézáme krásnou rovinu, s mírným závětřím.
Více fotek na Instagramu tam_kde_lisky.
