Den jedenáctý. Dlouhé ráno, kdy začínáme den zvesela. Nová etapa před námi a všude kolem nás rostou cloudberries.

Janča:

Krásné ráno, koupu se v potůčku, peru si oblečení, balím suchý stan. A jdeme. A jdeme. 

Obědváme na nouzové chatě Tsielejåkkastuga. Dnes opět společné menu Chicken Tikka Masala. Stejně bych si dala raději burgera nebo smaženou rybu. Od včerejšího dne mám roztrhlou botu. Dneska se chůzí nudím. 

Jen jdeme a jdeme. Máme dobrý terén. Holky na mě vždy někde čekají, rezignovala jsem, prostě v klidu dojdu. Už se blíží dnešní patnáctý kilometr, moje krizová hranice. Jsem ráda, že si Dája pozorně všimla a donutila mě zastavit a vytáhnout sladkou tyčku; řekly jsme si, že mě nemá nechat jít na sílu, ale má mě donutit odpočinout si. Pak jsem totiž jiná Janča. Rozkaz mi pomohl k nabrání sil. Celé odpoledne je větrno, chvíli mrholí. 

V březovém hájku hledáme místo k přespání podle průvodce. Místo, které jsme našly k přespání už je obsazené. Hledáme nejvhodnější prostor pro tři stany. Eva a Hanka mají společný a my dvě máme každá svůj. Večerní rošáda. Chlad, ulehám promrzlá. 

Píšu svůj deník prokřehlá.

Dája:

Začínáme den zvesela, holky, Eva s Hankou, na protějším vršíčku, z dálky je slyšíme, mezi námi potůček, ve kterém se myjeme i ráno. Janča dokonce celá, včetně vlasů. Cestička je měkká, samé zvonky a břízky. Janče přes cestu přeběhla huňatá, světle zrzavá veverka. Jo a taky Janče včera před restaurací ve Kvikkjokku někdo odešel s hůlkami a nechal tam své, stejně vysoké. Musela si je vzít a vyrazit dál, na loď.

Cloudberries jsem si dost oblíbila, moc mi chutnají. Ale nedají se najít všude, jsou většinou blíž lávkám, mokřadům, rašeliništím. Červené nejsou zralé, žluté jo - intuitivně by to člověk tipoval naopak.

Obědváme u emergency shelteru Tsilekjåkkå, což je spíš název krásné řeky v blízkosti. Svítí sluníčko a lehounce kape.

Terén se začal zvedat, kocháme se pořádnou duhou, jdeme horskou planinou, už zas s radostí z výhledů, rozhledů, ale je nám dost zima, fouká studený vítr a občasné sluníčko to moc nezachraňuje.

Taky už začaly ty dny na treku, kdy bych/om toho snědla/y mnohem víc než předtím.

Tahle 3. etapa je složitější na plánování, skládání jednotlivých dní tak, abychom nemusely spát někde vysoko na pláni a bát se, že se to zas stanům nebude líbit, a že nám bude zima. Tyhle obavy už sdílíme všichni, i noc na dnešek byla chladná.

Slunečný závěr dne hladí duši, prodíráme se břízkami, nízkými i vzrostlými.

Kempujeme na pidi místech, se kterými unaveně nezažíváme úplnou srandu a hitparádu. Je pro nás složité vymyslet, který stan kam dáme - které místo je méně za trest - která dvojice kam - nerovnosti, kameny, kořeny a smrad hovna. Rozložit tři stany už v těchhle končinách není lehký úkol a podle průvodce už bychom místo na stan během následujících kilometrů nepotkaly. I tak jsem za nás ráda, ušly jsme víc než 22 km. Jsem ráda, že jsme až tu, i když už si nad průvodcem a mapou zas lámu hlavu, kam až zítra dojít, nedojít.

Chodí mi to, chůze mi dělá radost. Po obědě mi vždy chvíli trvá, než zase najdu své tempo. Janču už prý chůze nebaví. Kdybych se takhle trápila, nevím, co bych dělala. Vyjadřuju jí svůj obdiv.

Baví mě ornitologické nadšení Evy, támhle kulík, sokol a tak dále.

Borůvky a další berries jím zas po hrstech.