Den první. Plné očekávání vyrážíme z Abiska do Hemavanu. Pochybnosti se rozplývají s prvními kilometry.
Janča:
Stockholm. Ráno, brzké ráno. Nemůžeme najít místo, odkud odjíždí autobus. Dája kouká do mapy, chci jí dát prostor a nekecat do hledání místa odjezdu. Přesvědčuji samu sebe, že nejsem nervózní. Naštěstí jsme po chvíli našly vytouženou zastávku a už v klídku sedíme v autobuse směr na letiště. Koupily jsme si potravinovou fólii a chystáme se opět obalit batohy. Zaměstnankyně letiště tvrdí, že jejich letiště je příliš malé na to, aby se k batohům chovali tak, že jsou zničené, navíc potravinová fólie se jim zasekává na jejich jezdících pásech. Doporučení, sežeňte si černý pytel na odpadky a do něj dejte váš batoh. Nejde mi do hlavy, jaký je rozdíl mezi jedním a druhým plastem na batohu? S obřím 20ti kilovým pytlem se manipuluje přece hůře než s balíkem, který aspoň za vrchní poutko chytnu a hodím? Poprvé si říkám, že potřebuji lépe trénovat cizí jazyk, abych pochopila, co mi chtějí zaměstnanci letiště sdělit. A to ještě cestuji bez občanky, kterou jsem zapomněla doma.
Při odbavení putujeme z jednoho místa na druhé a nemůžeme přijít na to, kam odevzdat naše zavazadla. Nakonec nás pošlou do speciální přepravy, check-in a hurá na cestu. Palubní lístek jsem zapomněla u přepážky, tak ještě běh zpátky, a hurá poletíme za severní polární kruh.
V mé představě z dětství je za polárním kruhem trvalý sníh, mráz, bílé lišky, Eskymáci. Ještě, že už vím, že nás čeká léto na severu bez sněhu, ale nedovedu si představit, jestli mi přece jen nebude zima.
V Kiruně na letišti potkáváme dvě holky, Češky, radíme si, jak se nejlépe dostat do centra a jak nejlépe odjet do Abiska. Doporučujeme holkám vlak, a pak už je stále potkáváme. V Kiruně není moc míst, kde se nepotkat. Sportovní obchod, ve kterém nakupujeme stejnou kartuši, kavárna, ve které trávíme čas u nekonečného kafe a vycucáváme elektřinu do svých přístrojů.
Ještě stále je ten výlet pohoda. Jsem plná očekávání a nejistoty.
Na vlakovém nádraží potkáváme dva chlapy ze Slovenska, na 5 dní se vydali na část trasy. Měli krásné počasí, údajně díky meditačním svíčkám. Dostáváme, co jim zbylo, dělíme se i s holkami z ČR a všechny (už čtyři) posloucháme rady a doporučení. Hlavně… prý můžeme zapomenout na to, že v tomhle terénu zvládneme více jak 20 km. Ještě, že to slyší i Dája. Její představa, že ujdeme ke třiceti, mi od začátku přijde nereálná. Podivně pozorují i naše boty Altry. Nabývám dojmu, že to v nich nepůjde. Další nejdůležitější rada: nepřepálit start.
Odjíždíme do Abiska, kde ztrácíme Češky a pózujeme u nejznámějšího nápisu Kungsleden.
Ze začátku se jde lépe než jsem čekala. Kolem divoké horské řeky je to nádherné. První kempoviště, které je po cca 4,5 km přecházíme a pokračujeme dál, chceme se dostat až za národní park Abisko. Trochu poprchává. Každou menší bolest v chodidlech cítím velmi intenzivně. Než si nohy zvyknou na zátěž a chůzi, určitě to nějaký čas zabere. Štve mě velká a těžká krosna. Měla jsem doma nechat stojan na foťák, vyprdnout se na celé fotovybavení a koupit malý kvalitní telefon a hotovo. Ramena stávkují. Rozhodneme se, že si rozděláme stany blízko chaty, která je kousek přes řeku. Tak tohle jsem nečekala. Přes řeku, která hučí jako startující letadlo, vede kovový zavěšený most. Nikam nejdu. Dája slibuje, že nás za chvilku čeká odpočinek, tak jdu. Už mě bolí nohy, těším se, že shodím krosnu, jenže u chaty se dá stanovat za 300 SEK. Přijde nám to drahé, pokračujeme ke kempovišti, jsme obě unavené, ale víme, že si chceme dnes nachodit více kilometrů, Největší štěstí, našly jsme kempoviště. Nemám na nic chuť, hlavně jen rozdělat stan a spát. První noc v novém stanu.
Dája:
To jsem celá já. Po prvních kilometrech mě napadá, jestli to s tím „potřebuju“ a „chci“ v příspěvku o očekávání není naopak. Zastavit, když chci. Překonat se, když potřebuju. Ale nejsem tu sama. Zastavit, když potřebuje Janča.
V Kiruně potkáváme dvě Češky, které mají stejné plány jako my. Jedou stejným autobusem z letiště do města, jdou do stejného outdoorového obchodu pro stejný nákup, kartuše a repelent, a jdou trávit čas do odjezdu vlaku Kiruna – Abisko do stejné kavárny. Nevidíme je vystoupit z vlaku, což dává prostor fantazírování různých variant, kam se poděly.
V Kiruně, před odjezdem vlaku potkáváme dva Slováky, kteří nám, krom fajn aktuálních rad a typů, předávají pomyslnou štafetu v podobě indických vonných tyčinek. Máme si je na označených „meditationsplats“ zapalovat, prý to čaruje dobré počasí a funguje!
Abisko. Nevěřícně vyrážíme na cestu. Stále si přemíláme, jak sbalené jsme. Samy pro sebe obhajujeme velké těžké krosny. Po více než sedmnácti kilometrech jdeme spát v půl dvanácté. Stále ještě je úplné světlo. Jedna z rad nejen slovenských mužů zněla „nepřepalte začátek“. Večer si naše těla, po dvou nevyspáních a všech těch cestách, myslí, že jsme radu neposlechly.
300SEK jsme každá ušetřily tím, že jsme si stany nerozdělaly u chaty Abiskojaure ale o něco přes 2km dál.
Po spatření hlodavce jsme do stanů nacpaly i krosny. Skoro jsme se s nimi dovnitř nevešly. Doléhají na stěny. Takhle to příště nepůjde.
Za počasí děkujeme. I večer je krásně a teplo.
Více fotek jsme vložily na Instagram tam_kde_lisky.
