Den sedmý. Mrazivá noc a silný vítr během noci způsobily, že jsme mazaly do chatky a zbylou část noci strávily tam. Dnes další přejezd lodí a plánování trasy ke Skierfe.

Janča:

Noc byla velmi mrazivá, přišla jsem na to, že když si vedle sebe dám do stanu krosnu, méně profukuje a je mi tepleji. Mám s sebou BigAgnes pro jednoho. Nic se vedle mě nevleze, ležím namačkaná, ale je mi tepleji. V noci foukal tak mrazivý vítr, že jsem přes spacák hodila pláštěnku, oblékla si ještě péřovku a přes to goráčovku a říkala si, jdi do chatky, aspoň se vyspíš, ale Dája nic neříká, vyvádíš zbytečně. Asi o půl druhé v noci se mě Dája ptá, jestli jdeme do chatky, neváhám, jdeme. Balíme stany a spíme na podlaze nouzové chaty. Nad ránem vždy někdo otevře dveře a zase je zavře. Je mi to jedno, hlavně, že je mi teplo.

U snídaně si obě víc a víc uvědomujeme, že nás čeká 180 km bez chat s našimi nepříliš pevnými stany. Pokračujeme se stínem pochybností. Je před námi 11 km k chatě Sitojaure. Přestávám mluvit, mám krizi, nohy mě nechtějí nést. Šetřím sílu pouze na chůzi, jakýkoliv pohyb navíc mi bere energii.

Cestu přes jezero zajišťuje rodina, která bydlí 300 metrů od STF chaty. Převeze vás za 350 SEK ráno a večer, pokud chcete jiný čas, je to 100 SEK navíc. Rozhodujeme se, jestli počkáme na večerní odvoz nebo si připlatíme. Obě si chceme odpočinout, dopsat zápisky, takže počkáme. Dája se s Annou, majitelkou, dala do řeči, povídají si o dalších možnostech trasy a jestli prý chceme na Skierfe. Anna nám popisuje neznačenou trasu, mapy.cz ji znají. Stačí dnes večer dojít ke dvěma jezerům, pak už bude zbývat na další den jen část cesty, ale stále vzhůru, nikoliv nahoru, dolů, nahoru.

Před odjezdem lodi opět potkáváme Martinu s Lukášem z Malého žlutého stanu. Domluvili jsme se, že budeme pokračovat společně. Na druhém břehu náš plán slyší Ines a přidává se k nám. Během cesty nás potkává Mirielle, přidává se, už nás jde celkem šest.

Pod vrcholem kopce odpadává Mirielle, už nemůže, bude kempovat tady. Přidám se k ostatním, no přidám, všichni mi utečou a já za nimi dobíhám. Vždycky, když všechny dojdu, pokračují dál, ani nestíhám fotit stádo sobů, přijde mi, že bych tím zdržovala skupinu. Dája citlivě pochopila, že bych byla ráda, kdyby na mě počkala. Jdeme už notnou chvíli, kdy letmým pohledem do mapy zjišťujeme, že kdybychom šli po značené, máme to kratší? Dobře, fajn, ještěže jsou tady ti sobi a výhled. Stany rozděláváme všichni při sobě, s dohledem na jezera. Voda v nich se mi moc nepozdává, ale přece jen jsem turistické “mimino”, tak budu držet krok, tedy vodu.

V podvečer je krásně, nefouká. Od přístavu jsme ušly ještě 8,5 km a já usínám spokojená, že už konečně dnes nikam nejdu.

Dája:

Emergency chata Avtsusjvágge (Jak se tohle slovo asi vyslovuje?) posloužila. Děkujeme. Po chvíli rozcházení mi to šlape. Užívám si, když v sobě cítím to tempo. Často čekám na Janču. Do Sitojaure docházíme tři hodiny před odjezdem lodi. V průvodci popisovali až romanticky setkání s Annou, která spolu se svým mužem zajišťuje převoz lodí. 

Naše setkání ovšem vypadalo odlišně, než uváděli. Divila se, když jsem ji oslovila s tím, že bude asi Anna. Vehementně mi popisovala, že tu loni byl velký příliv hikerů, víc než obvykle, i víc než letos, a tak už nechce péct chleba a ryby pro náhodné návštěvníky hor. Zato jejich malé syny prodej neomrzel. Před odjezdem lodi předvedli prodejní show plnou sladkých a slaných laskomin. Jejich dům je krásný. Místo v nás vzbuzuje hodně úvah o tom, jak si tu žijí. Ale něčím mě místo zklamalo. Asi pocitem, že se snaží jen vydělat. 

Přesunujeme se k STF chatě a nacházíme ideální místo pro odpočinek. Na kameni u břehu jezera si píšeme zápisky, Janča v moskytiéře. Zapalujeme další děkovnou/prosebnou vonnou tyčinku za počasí. S Annou i lidmi ze STF chaty mluvím o neznačené zkratce na Skierfe. Největším pozdvižením a překvapením je, když ukazuju, že zkratku mapy.cz znají. Zkratku, díky které nepůjdeme do hřebene dvakrát. Budeme spát u jezer a na Skierfe nebudeme mít zítra takové převýšení. 

S Lukášem a Martinou (Malý žlutý stan) se domlouváme, že půjdeme společně, pak se přidává Ines a nakonec Mirielle, která to v půlce kopce vzdává a odpojuje se. Je zajímavé zažívat, že jdeme v partě. Kdybychom šly samy dvě, k jezerům bychom nedošly, protože bychom nevěřily navigaci, ani mapě, a Janča by nevěřila mně. Po hodně prudkém stoupání máme odbočit vpravo, představovali jsme si, že cesta bude vyšlapaná, ale není, a tak jdeme “za nosem”, na divoko po vrstevnici. Navigaci sleduje Lukáš, vede. Natěsno míjíme několik sobích stád a zase jdeme za sluncem, do zapadajícího slunce. 

Srdce plesá, a krásné je i místo, kde stanujeme. Spát ale jdeme opět prokřehlé zimou.