Den sedmnáctý. Velké rozhodování, zkrátit či nezkrátit celou trasu o jeden den?
Janča:
Noc byla opět mrazivá. Už jsem málem zapomněla, jaké to je, když je mi chladno. Usnula jsem až nad ránem. Měla jsem pocit, že budík zvoní hned. Po ránu jsem rozmrzelá, Dája mě přemlouvá, abych šla na sluníčko.
Uznávám, že tohle je krásný okamžik, snídaně na mostě u řeky. Nedaří se mi sbalit včas, holky na mě čekají. Cesta je neuvěřitelně promočená a bahnitá. Těším se na oběd. Dája jde zpočátku více se mnou. V určitý okamžik jsem špatně došlápla a místo, které se zdálo pevné, neudrželo moji váhu a já zahučela po kolena do bahna. Nemůžeme se přestat smát.
Během oběda poprvé otevíráme debatu, jestli jít delší nebo kratší cestou do Ammarnäs. Ušetřily bychom si jeden den chůze. Jsem plně pro zkrácení, Evča říká, že nám bude líto, že jsme neviděly všechno. Pokračujeme dál, opět rozmočenou cestou. Jde se mi kupodivu dobře, slunce mi dodává energii. Přibližujeme se k hoře, kterou budeme muset následující den překonat, už se vnitřně připravuji.
Ke sklonku dne dlouze hledáme místo, kde bychom mohly spát. Jsme na nejméně vhodném místě, s krásným výhledem ale na písku, neupevníme stany a nejsme chráněné před větrem. Našla jsem ďolík na “švédském borůvčí”, není to hitparáda, ale aspoň jsme trochu kryté. V podvečer ustává vítr, ale třepu se zimou, a tak hned zalézám do stanu.
Dája:
Spala jsem skvěle, asi dost tvrdě, pochlebuju si. Už je zas slunečný den. Mám radost. Přemlouvám Janču, ať snídáme u řeky. Sedíme na mostku, díváme se do slunce, voda hučí a vychutnáváme si každé sousto.
Od včera se vědomě snažím jít pomaleji, v reakci na nepřímé Jančino postěžování. Včera mi pomalá chůze šla líp než dnes. Snažím se čekat, zvolnit. Užívám si dnes hlavně pasáž, kde vedou dvě cestičky při sobě, a my můžeme jít vedle sebe a povídat si.
Zas přibývá míst, kde se nám nohy noří po kotníky do vody, bažin, močálů, potůčků. Přičichnout k botám je silný nářez už několik dní, ale dokud mám ke střídání vždy druhé suché nepromokavé ponožky, tolik to neprožívám.
Na batohu suším vše potřebné, přeprané v potoce. Jde se mi hezky, lehce.
S holkama sdílíme různá těšení - jídlo, jídlo, jídlo, postel, péče o sebe, sprcha, holení, šaty, nové šaty, nožky v sandálkách, představy hubenějších těl.
Krok, hup, a Janča je až po koleno v bahně. Smíchy se nemůžeme hnout z místa. Navíc díru na každé vnější straně boty, které se nám tůhle nepodařilo zalepit slavnou stříbrnou páskou na střechy.
K jídlům srkáme rum na lásku (už od Jäkkviku). Obědváme venku na sluníčku u chatky, která snad jako první na trase není blízko zdroje vody. Vonnou tyčinku dnes s přáním dobrého počasí zapalují holky. Tu vůni mám moc ráda, ten celý příběh tyčinek, děj, pocit.
Míjí mě modrá vážka.
Dnes je složitější rozhodnout se, kde postavíme stany. Od jednoho dobrého místa už jsme se moc vzdálily, nikomu se nám nechce vracet. Místa, která byla popsaná v průvodci, nejsou nijak vhodná a hlavně fučí, z čehož je nesvá nejen Janča. Jdeme dál, z konečného místa jsem nesvá spíš já, pak rezignuju, i když se tomu směju. S naštváním svůj stan horko těžko rozkládám mezi křoví a cítím se jako otloukánek nebo spíš starší sourozenec, který má pořád snášet horší podmínky. Janča v závětří stanu holek. Podaný rum a čokoláda pohladí. Večeříme klidné, všechny, a v harmonii.
Spíme pod horou, pod jezerem i nad jezery, s krásným výhledem, poté co se tu kolem nás honilo krásné podvečerní světlo. Zase po několika dnech potkáváme soby. Jeden byl obzvlášť velký, bílý, jedno z paroží měl bílé a druhé tmavé.
Vzpomínka na racky, které jsme potkávaly na začátku treku. Kdo by je na severu čekal?
Ubylo komárů.
Pořešeny jsou i stopy, které po nás zůstaly - prosíme dnes jednoho “protinožce”, ať vzkazy pro Martinu a Lukáše u jezera sundá a na Horalce si pochutná.
