Den třetí. Ranní jóga, slunce, ale pak za chatou Tjäktja je terén nejhorší, chce to zákusek.
Janča:
Vstáváme v osm hodin. Hodně se mi nechce. Kdyby budík nedrnčel, zůstávám ve snu. Vychutnáváme si místo, ranní snídani a koupel v jezeře, cvičíme jógu, abychom pozdravily slunce, které nás vítá do nového dne. Odcházíme až kolem jedenácté. Dneska musíme dohnat, co jsme včera neušly. Jdeme v šíleném tempu, mé nohy se pletou jedna do druhé. Dája na mě na různých místech čeká. Ráno jsme si totiž řekly, že cestu absolvujeme společně, nikoliv každá zvlášť ve svém tempu, ale vzájemně si budeme pomáhat. Zase brodíme vodu. Odmítám si sundávat těžkou krosnu a vyzout si boty, ale co se dá dělat.. Zavelím oběd, jsou dvě hodiny a to už je na mě moc. Dája na mě působí nervózně, že by nejraději pokračovala v cestě. Snažím se to ignorovat a s chutí chystám naše další degustační cestovní menu. Dnes nejsem vůbec spokojená, přesolené těstoviny. Chce to zákusek, Dája vytahuje proteinový nápoj s příchutí banánu. Ještě, že tak. A znovu batohy na záda a jdeme. Terén se zhoršuje. Přeskakujeme po kamenech vodu, stoupáme k chatě Tjäkta. Díváme se na ni z dálky a pokračujeme dál. Začíná úsek, který by si nezadal se scénami z thrilleru nebo vesmíru. Kamení, sutě, není možné rozeznat cestu, jen červené kruhy naznačují, kudy jít. Je to vysilující, dávat pozor, kam šlapu, s těžkou krosnou, měkkými botami, ve kterých cítím každý zářez a nerovnost. Na začátku naší trasy jsem v dálce viděla sníh a říkala si, že tam určitě nepůjdeme. Teď u něj stojíme. Na jednu stranu jsem dost unavená, na druhou jsem ve svém živlu, tyhle vysoké hory mě dostaly. Našly jsme nouzovou chatu přímo na vrcholu a trochu odpočíváme před klesáním. Cesta dolů mi přijde náročnější, mám intenzivní pocit, že když udělám špatný krok, cesta pro mě končí. Ťapu. Z posledních sil. Nacházíme krásné místo s výhledem na jezero. Někde za ním by měla být další chata Sälka. Véča a spát.
Dája:
Opět se probouzíme do slunečních paprsků, z toho důvodu o ranní koupačce v jezeře neváhám ani chvíli. Voda je studenááá. Janča se ocáká, já dělám i pár temp. Úžasné ráno vrcholí pěti pozdravy slunci, které na nás při nich září přímo z oblohy. Má to na mě blahodárné účinky. Ranním rituálem se, vedle snídaně, stává chlorela, vitamín C a káva, tím večerním lok slivovice a magnesium. Zatím nezapomínám ani na ranní a večerní péči o obličej. Je krásně. Jen terén se docela zhoršuje, vzpomínám na ono slovenské “kamene, iba kamene, nemôžete ujiť viac ako 20 kilometrov”. Zas tak fatální to není, ale pohoda, lahoda taky ne. Brodíme několikrát. Moje sandále jsou rychle nasazenými pomocníky a studená voda vždy dobrou vzpruhou pro nohy. Do vody se natěšeně hrnu.
Za chatou Tjäktja, na kterou pouze vidíme přes most a neuhybáme k ní, je terén nejhorší. Dlouhé kamenné pole, které bere hodně sil, jde se pomalu, hůlky moc nepomáhají. Na konci tohohle úseku, než se terén zvedá k Tjäktjapass a emergency chatce, míjíme velké zákoutí se sněhem a zvláštním kamenným tichem, zatímco když překonáváme sedlo, vynoří se najednou druhá strana hřebene, zelená oáza, vysoké hory a údolí s dlouze se linoucí řekou, podél které už unaveně jdeme. Stany stavíme vyčerpané, zato s fascinujícím výhledem.
4. srpna 2022
Více fotek na Instagramu tam_kde_lisky.
