Den třináctý. Přecházíme polární kruh a přicházíme k (v průvodci opěvované místu) Vuonatjviken.
Janča:
Dnes v noci foukal jen mírný vítr. Konečně jsem se aspoň trochu vyspala. V noci se mi zdají sny o teplé posteli. Dája se probouzí rozmrzelá. Pozor! Nový poznatek dnešní noci, nepřikrývat spacák pláštěnkou, i když je ti zima, spacák se pod ní orosí.
Ráno je naše, společné, příjemné. Dneska opět koupačka. Prý nás čeká mírné stoupání, pak klesání a vytoužená rovina. Jsem překvapená, že místo, jezero, ke kterému jsme včera plánovaly původně dojít, je od nás 8 km. Ještě, že jsme už včera nepřepínaly své síly.
Kousek za jezerem vaříme oběd, před námi je vytoužená rovinka. Je to vopruz! Buď bahno nebo kamení. Terén mi dává zabrat, cesta je nekonečná. Už mám jen jedinou naději, můj hroznový cukr. Nárty otékají ještě více. Mou největší kamarádkou je ibalginová mast.
Spíme zadarmo, na trávě u vody, mám podezření, že jsme stejně zaplatily vysokou částku za převoz, ve které je cena i za místo pro stan. Zítra nás čeká Jäkkvik.
Dája:
Noc je klidná, suchá, dobrá jednak závětřím, jednak nohama, které jsou v teple rukávů mé péřové bundy. Tuhle noc se víc převaluju, nedaří se mi spát v oblíbené poloze na břiše a poprvé si říkám, že už se na postel taky těším. S procitnutím mě bolívají kyčle, což po protažení a prvních krocích brzy pomíjí.
Míjíme přístřeší kåta (tradiční “hobití” něco, jménem Tjäurakårta) a prozkoumáváme důkladně. V kåtě bych teda nechtěla spát - temný kutloch s kopou odpadků (ach jo, v poslední dny se to s lidskými stopami horší). Na to, jak je součástí terénu, v zemi, je kåta překvapivě prostorná a 4 bychom se vešly s přehledem (psali to v průvodci).
Je opět slunečný den, cesta je moc příjemná. Ani nemrknu a už je čas k obědu, kilometrově hezky v polovině dnešní trasy. Obědváme v zeleném dolíku u potůčku. Pak scházíme mezi břízky, bažinky a jezírka, přibývá kamenů. Noříme boty, ale zatím mě baví přes ně skákat, lavírovat, vyvažovat, nová disciplína - skoky o holích :)
Přecházíme polární kruh, přecházíme krásné divoké řeky.
Poslední dva kilometry se táhnou nekonečně dlouho, přicházíme na (v průvodci opěvované) místo Vuonatjviken, kde je sice místní lokál zavřený, zato paní, u které si kupujeme lístky na ranní přejezd lodí, má lahodný sortiment mňamin. S velkým povykem a nadšením si kupujeme čokoládu a vrháme se na ni. Dnešek nepřežila.
Stanujeme na hodně měkkém a podmáčeném místě.
Božsky večeříme na molu, dokonce na lavičkách, u stolu, jako lidi :) Jsme překvapené, jak krásný večer to je. Oproti vršku tu je tepleji a nefičí.
Máme signál. Od kluka, co tu taky kempuje a jde v opačném směru, se dozvídáme, že v Jäkkviku se kempuje dobře a za nějaký peníz můžeme mít i sprchu, pračku, sušičku. O supermarketu nemluvě. Čím dál častěji si povídáme o tom, co si nakoupíme i co budeme jíst po návratu do ČR. A díky mobilnímu kontaktu s blízkými přicházíme na to, že nám zbývá méně než 200 km. Kam to zmizlo?
